I.
Příjezd do Fanuelu byl jako obvykle velkolepý. Večer na nás čekaly davy dospělých i dětí z několika vesnic, zpívali, tančili, skandovali pozdravy, natahovali ruce, chtěli se nás dotknout, potřást si s námi na uvítanou. S Aaronem jsme jim představili nové členy mise a potom pokračovali se zpěvem a tancem až do půlnoci. Nás ještě mezitím čekalo vybalování za světla čelovek a oddělení posledních osobních věcí od nemocničních. Netrvalo to však dlouho, jelikož velkou část léků a materiálu jsme vyložili v nemocnici již cestou do místa našeho ubytování.
Koupelna, tedy domeček z pálených cihel a slaměnou střechou, zůstala na stejném místě jako vloni, latrína, přesněji malinká chýše bez sedací části jen s dírou uprostřed podlahy se přesunula mimo pozemek vesnice, asi 100 metrů na kopeček na nedalekém poli pod banánovníků. Zvenku to vypadalo poměrně romanticky, uvnitř to už však bylo naprosto něco jiného. Je to jedna z věcí, se kterou nováčci na misích bojují obvykle nejvíce. Navíc cesta na toaletu v noci mimo pozemek vesnice byla tak trochu dobrodružstvím.
II.
Ráno nás přišli navštívit náčelnice Fanuelu (ta, která nám věnovala pozemek pro stavbu nemocnice) i náčelník jedná z dalších okolních vesnic. Stejně jako další 2 místní VIP nás chtěli osobně přivítat a následně jsme už vyrazili do nemocnice na první ostrý pracovní den. Než jsme stihli vybalit základní léky, nástroje a další materiál, usadili nás do židlí před nemocnicí. Jako vážené hosty do první řady, abychom byli svědky uvítací ceremonie. Trvala skoro dvě hodiny a zúčastnili se jí stovky místních obyvatel. Je to jejich forma poděkování a zároveň určité zpestření stereotypního těžkého života, takže se do toho vkládají celí. To Vám v Africe nezajistí žádná cestovní kancelář, není to totiž za peníze, ale upřímně ze srdce.
Potom už nás čekalo to hlavní – pacienti. Ordinovali jsme i dlouho po setmění, dokud jsme neošetřili i posledního čekajícího. Je vidět obrovský pokrok, který naše projekty ze těch posledních 5 let přinesli – mnohem méně těžké podvýživy, zanedbaných stavů, neléčených akutních či chronických obtíží. Nemocnice funguje už dva roky a je to z lékařského pohledu velmi viditelné. Pacientů je však stále hodně, se všemi možnými diagnózami, nezřídka takovými, které u nás doma lékař v rámci své běžné praxe neřeší.
Foto: Docent Maďar s malým pacientem
III.
Další dny od rána do večera ordinujeme. Většinu času není v síti elektřina a solární panely utáhnout jen žárovky ve čtyřech místnostech, takže večer došlo i na tradiční čelovky. Tereza má mít na starosti hlavně školní projekt, ale na začátku zůstala s námi v nemocnici a třídí léky, což je pro urychlení naší práce důležité. Počet pacientů byl tak velký, že jsme pracovali paralelně ve čtyřech ordinacích.
Ve škole probíhala další dny interaktivní výuka angličtiny, děti dostaly poprvé v životě možnost nakreslit vlastnoručně obrázek a dokonce i dekorativní malování na zeď, které třídy zkrášlí a navíc umožní učitelům výuku barev a tvarů. Všech aktivit se děti zúčastnily s velkým nadšením a soustředěním. Z peněz vysbíraných za prodej vlastních výtvorů a věnovaných pro Malawi studenty ZŠ A. Kučery v Ostravě necháváme spravit betonovou podlahu ve jedné ze tříd, kde musí žáci sedět v naprosto nevyhovujících podmínkách v cihlovém prachu – je to nejen nehygienické, ale navíc jim prach vyvolává kašel. Bude to vyžadovat 8 tun písku, 9 pytlů cementu a práci několika dělníků.
IV.
I další dny ordinujeme až do tmy, naštěstí už funguje elektřina. Pacienty máme jako vždy všech věkových kategorií. Nejmladší jsou miminka narozené před pár týdny. Někteří pacienty jsou přivezeni na zavazadlovém nosiči na kole ze vzdálenosti 3-4 hodin jízdy, jiní na volském povozu. Po místních nerovných prašných cestách s velkými výmoly by to bylo extrémně nepohodlné i pro zdravého člověka bez bolesti. Jedna pacientka dokonce dorazila až z města Chipata v Zambii.
Nadšeni krásným vzhledem nové betonové podlahy jsme se z prostředků International humanity rozhodli o stejný krok i u poslední třídy zatím bez ní. Současně probíhá dokončování nástěnných maleb v dalších dvou třídách. Generálním úklidem prošla školní knihovna a následně byla obohacena o více než 70 anglických knížek pro různé věkové kategorie, které nám darovala ostravská First International School. Za odměnu dostali žáci dva úplné nové míče, jeden holky a jeden kluci, a měli z toho moc velkou radost.
Barevná dekorace zdí začala odpoledne i v nemocnici, opět za účasti studentů místní školy a pod vedením Terezy, která je doma kromě své učitelské praxe současně i uměleckou malířkou.
V.
Davy pacientů náš čekají i o víkendu, zejména sobota je absolutně hektická. Na týmu je už vidět únava. Navíc v noci nás celý týden budí ze spaní krysy, které lezou i po trámech a vlnitém plechu nad námi. Tím dělají nepříjemný hluk, navíc jsou schopné dostat se k nám do pokojů, o čemž svědčí stopy jejich fekálního materiálu, tedy krysí bobky. Dostali jsme je až poslední den koupeným jedem čínského původu. Krysí jed nesmí účinkovat okamžitě, pokud by první hned uhynula, zbytek krys by již návnadu nechal být. Proto se musí používat kumulativní jed, jeho výsledek se projeví až s odstupem času. Pro nás to znamenalo další noci s neželanou přítomností těchto tvorů, které mohou přenášet různé nemoci. Musím ocenit odolnost ženské části naši skupiny, která to zvládala skvěle, i když našly bobky ve svém spacáku nebo na osobních věcech.
I provozní ruch ve vesnici kolem nás budí obvykle dříve, než bychom chtěli. Musíme se přizpůsobit aktivitám místních obyvatel, kteří vstávají s východem slunce. Kdo chce pomáhat, vydrží skoro vše. Místní lidé se o nás i starají, uvaří nám z našich zásob večeři, umyjou po nás nádobí, připraví do lavoru teplou vodu na osobní hygienu, dokonce nám na požádání vyperou i oblečení, které dostává zabrat prachem a nejednou i různými sekrety od dětských pacientů. Používají přitom mýdlo, které jsme koupili v hlavním městě. Sami žádné nemají. Díky jejich péči se můžeme koncentrovat až do večerních hodin jen na práci s pacienty. Po návratu z nemocnice nám večer už moc sil nezbývá a proto jsme za tu pomoc rádi. Většinu času to není jako v idealistických filmech o humanitární pomoci, tam tu těžší a méně romantickou část obvykle není vidět. Věřím však, že to každý člen našeho týmu před odjezdem předpokládal.
Foto: Radost z nových brýlí
Foto: Pacienti v nemocnici
VI.
Další den jsme se přesunuli na nové místo našich projektů v sousedním distriktu. Po delší době jsme se dostali opět na asfaltovou silnici. Cestou jsme se zastavili za zakladatelem komplexu pro sirotky Home of Hope, kde si zpěvačka Madonna adoptovala všechny čtyři své malawijské děti. Je to charismatický osmdesátník plný energie, který žije pro svůj projekt. Nachází se tam školka, základní i střední škola, sirotčinec, malá klinika a právě teď zakládají i vyšší učení. K tomu všemu musí samozřejmě existovat příslušné zázemí. Madonna za ním jezdí pravidelně, naposledy zde byla minulý měsíc, a oslovuje ho jako otce. Další zastávkou na cestě byla okresní nemocnice v hlavním městě distriktu Mchinji (za britské koloniální éry se toto město jmenovalo Fort Manning podle guvernéra Williama Manninga a známým se stalo i kvůli tragickým útokům lva-zabijáka v roce 1930, které si vyžádali 36 lidských životů v průběhu 5 měsíců). Pro nové členy naší skupiny byla nemocnice docela šokem. Při pohledu z venku to ještě celkem ujde, uvnitř jednotlivých oddělení je to však dost tragické. Zejména dětské oddělení zanechá na člověku hluboké stopy. Přibližně 150 km za Mchinji jsme znovu odbočili na sever na prašnou cestu a ještě jednou opět doleva za dalších 43 km už směrem na místo našeho ubytování v městečku Kasiya. Každý z nás má svůj malinký pokojík o velikosti asi 6 metrů čtverečních, kam se vejde jen postel s moskytiérou, plastová židle a zavazadlo na podlahu. K tomu je ve zdi zatlučených pár velkých hřebíků jako věšák. Na společnou místnost na osobní hygienu a venkovní záchod ve formě díry v podlaze jsme už zvyklí z Fanuelu.
VII.
Následující ráno jsme zamířili po prašné cestě dál do vesnice Tonde, kde máme pracovat a kde na nás už čekali stovky místních obyvatel. Naší ordinací se na další týden měla stát třída místní základní školy. I když tato základka existuje již 106 let, pořád nemá místnosti pro tři ročníky. Jejich žáci se musí učit venku pod stromem. Pokud prší nebo fouká vítr, z výuky není nic. I v první den našeho pobytu zde foukal vítr vířící oblaka prachu, přesto nám krásně zatančili, zazpívali a dokonce i recitovali o významu naší pomoci. Došlo jako vždy i na proslovy. Říkali, že naše přítomnost je pro ně něco jako zázrak a já jsem zase zdůraznil to, že to nejsme jen my, kdo jim pomáhá, ale i mnoho lidí u nás doma, díky kterým je naše pomoc možná. Ordinovali jsme v jedné velké třídě na čtyřech stanovištích a hezky se navzájem doplňovali. U vchodu jsme měli laboratorní část na vzorky krve, moči a stolice. Pod okny rozložené léky, aby na ně co nejdéle svítilo přirozené světlo. Na okna a dveře jsme si přivezli záclony, aby do třídy nebylo vidět, další přeloženou záclonu jsme používali uvnitř když bylo potřebné dbát na intimitu pacienta při vyšetření nebo zákroku. Lůžko jsme vytvořili z velkého stolu překrytého dekou a operačním povlečením. Zvládali jsme i malé chirurgické výkony v lokální anestezii, excizi adenomu, evakuaci cysty nebo abscesu apod.
VIII.
I sem pacienti přijíždí z velké vzdálenosti, z perimetru více než 50 km, někteří cestou ze sousedního distriktu musí dokonce přebrodit řeku. Pacientů bylo tak velké množství, že jsme museli zavést jmenný seznam s pořadím. Přesto docházelo hlavně odpoledne občasně k situacím, kdy jsme se obávali, že dav u vchodu přitlačí na zeď maminku s dítětem na zádech nebo staršího člověka. Proto jsme měli venku neustále tři místní pomocníky, kteří se dav snažili zvládat. Večer jsme vše nechali ve třídě a hlídáním pověřili tři místní muže doporučené náčelníkem a ředitelem školy, za které se nám zaručili. I když ordinujeme ve školní třídě, jsme zásobení léky a dalším vybavením tak dobře, že místní obyvatelé nám říkají chipatala (čti čipatala), tedy v jazyku chi-chewa (či-čeva) nemocnice.
IX.
Každý den je velmi podobný, od rána do večera jsme v místnosti kde se věnujeme pacientům. Vycházíme jen občas na toaletu (většinou jen jednou denně, protože nestíháme ani moc pít) a hlavně vybírat akutní pacienty z davu. Oběd je jen krátký na proteinovou tyčinku, o kterou se ještě dělíme s našimi tlumočníky do jazyka chi-chewa. Těsně před polednem za námi přijela vzácná návštěva, jedna z nejváženějších osobností této země, s americkým vzděláním i přízvukem, možný příští prezident Malawi Dr. Chakwera. Nám osobně i všem dalším podporovatelům v naší zemí poděkoval a to dokonce i českým slovem Děkuji. Jako dárek od nás dostal velkou českou vlajku. Bylo to moc příjemné setkání, navíc jsme se chvíli mohli ohřát na sluníčku a z asi 3 tisíců diváků vybrat ty, kteří vypadali, že jsou na tom zdravotně nejhůř. Večer se zase vracíme z Tonde do městečka Kasyia a následně poměrně brzy, alespoň v porovnání s domovem, se unaveni ukládáme ke spánku.
X.
Teplota v noci klesá k 5 stupňům Celsia, takže spím v mikině a kolem 3.-4. hodiny ranní, kdy je nejchladněji, si ještě musím přes spacák přechodit deku. Člověk se vůbec nediví, že vedle malárie trpí děti nejčastěji infekcemi dýchacích cest, nemají totiž pořádné oblečení ani přikrývky. Situaci navíc komplikuje všude přítomný prach, nepršelo už několik týdnů. Počty ošetřených pacientů se každý den zvyšují, musíme pracovat stále rychleji, přijíždí za námi dokonce i z hlavního města. Tam je sice velká nemocnice a my improvizujeme ve škole, přesto se naše reputace díky kvalitě naší práce šíří ústním podáním rychle a daleko. Přednostně bereme akutní případy, pacienty, co se už ani neudrží na nohou, malé děti s vysokou horečkou, dýchacími obtížemi, astmatem, epilepsií atd… O léčbu však samozřejmě mají zájem všichni čekající a my to musíme udělat tak, aby naší pozornosti neutekl ani jeden vážnější případ. Počet pacientů za den přesahuje dvě stě, v pátek se dokonce blížil ke třem stovkám.
XI.
Následující den jsme se rozhodli prozkoumat okolní osady, vyhledávat v nejchudších vesnicích podvyživené děti a pacienty, kteří by nedorazili za námi. Celkem jsme navštívili 7 vesnic, ve třech z nich jsme darovali kozy s podmínkou, že první narozené kůzlátko se musí - jako vždy u našich projektů - darovat jiné chudé rodině. Tím jsme tento projekt zavedli už ve třetím kraji Malawi. Chudým rodinám jsme rozdávali darované oblečení, ponožky, boty, hračky, deky upletené seniorkami v Rychvaldu u Karviné, vitamíny, výživu i léky. Zaznamenali jsme i několik případů kwashiokoru, těžké, život ohrožující formy malnutrice. Samozřejmě jsme podnikli kroky, aby se z něj děti postupem času dostali. Na mnoha místech venkova jsme viděli snahu místních obyvatel o lov myší a netopýrů, které jsou pro některé (rozhodně však ne pro všechny) obohacením jídelníčku. My se však bez toho určitě obejdeme.
Náčelník poslední navštívené vesnice, kde bylo podvyživených nejvíce, byl viditelné dojatý. Tento postarší muž dlouho tiše stál se slzami v očích a nakonec pronesl plamenný děkovný projev. Příště budeme jejich vesnici věnovat velkou pozornost. Velká bříška některé děti už skoro neunesly. V centru našeho zájmu bude příště i místní škola. Je to právě lepší vzdělání, které může přinést rozvoj této země po všech stránkách. Škole jsme věnovali darované propisky, poznámkové bloky a výukové materiály, do budoucna je zásobíme ještě více. Pokud se nám podaří získat dostatek finančních prostředků, pomůžeme jim se stavbou chybějících tříd a malé knihovny. Všude, kde se objevíme, rodičům zdůrazňujeme, aby děti posílali do školy, i když je to často daleko a pomoc dětí na poli by se hodila. Chybějící základy vzdělání už potom nikdy nedoženou a bude to pro ně znamenat hendikep na celý život. Malawi, tak jako každá jiná země světa, potřebuje vzdělané lidi.
Foto: Poděkování od místních obyvatel
Na závěr každé mise přichází určitá rekapitulace. Děkujeme Vám všem za podporu, ať už verbální nebo formou e-mailů, liků či komentářů na facebooku a webu. Velmi děkujeme všem, kteří poskytli pro Malawi finanční nebo materiální pomoc. Shánět v dnešní době finance není jednoduché, pro svou činnost nemáme ani nežádáme o granty ani žádné dotace od státu. Nechceme, aby naše projekty byly placené z daní všech bez jejich souhlasu. Neposíláme drahé barevné tiskopisy do schránek ani studenty na ulice vybírat peníze od kolemjdoucích. Neplatíme žádnou reklamu. Kdo se ztotožní s naší formou práce a bude chtít pomoci, najde si způsob jak to udělat.
Nabízíme možnost přímé formy pomoci potřebným všem, kteří nechtějí přispívat na administrativní aparát některé z jiných neziskových organizací. My využíváme každou darovanou korunu pro chudé, to je naše základní pravidlo. I díky tomu stačí málo, abychom dokázali udělat v chudých zemích poměrně velkou změnu. Když přispěje hodně lidí i menší částkou, dohromady dokážeme postavit nemocnici nebo několik tříd místní školy. Právě nové tři třídy a malá klinika v Tonde jsou teď našim dalším projektem. Samozřejmě se nebráníme ani větším darům od lépe situovaných lidí s dobrým srdcem nebo od různých firem. Na požádání vystavíme každému zájemci potvrzení o daru, který je možné použít na odečet z daňového základu, tak jak to připouští naše legislativa.
Pomáháme všem, ale naše hlavní pozornost je zaměřena na děti, které jsou budoucností každé země. Snažíme se o to, aby zbytečně netrpěly nemocemi, podvýživou či hladem, k tomu klademe velký důraz na vzdělání a samo-udržitelný rozvoj vesnických komunit. Budeme rádi, pokud se k nám přidáte a pro pomoc potřebným smysluplným způsobem se zapálíte. Oceníme pomoc každého člověka s dobrým srdcem, ne pro nás tady v Evropě, ale v místech, kde se narodili nejpotřebnější lidé naší planety a kde bez nás musí žít život velmi vzdálený našemu komfortu, možnostem osobního rozvoje, bez přístupu ke zdravotní péči nebo alespoň k trochu kvalitnímu vzdělání. Ještě jednou děkujeme a těšíme se na další spolupráci pro chudé a nemocné. Jsem přesvědčený, že oni by to pro nás na našem místě udělali, pokud by byla situace opačná.
Úplným závěrem shrnuji desatero pro případné zájemce o pozici dobrovolníka v misijní skupině. Současně to vystihuje, oč se snažíme a jaké jsou základní podmínky. O dobrovolníky naštěstí nouze není a tak si můžeme vybírat. Důležité je, aby byl každý platným členem skupiny a aby do ní zapadl způsobem, který bude v synergii s celým zbytkem týmu a s hlavním posláním naší práce. Ti, kteří by měli s některým z deseti uvedených bodů problém by se na misi trápili a bude lepší najít si jinou formu osobní pomoci.
- Humanitární mise je osobní obětí vlastního času, financí (i letenky si platíme z vlastních prostředků), energie, toho nejlepšího ze sebe. Je to únavné, přesto rozdáváme úsměvy, pozitivní energii, pohlazení, člověk musí mít rád lidi – pokud někdo jen hledá dobrodružství, tyto nároky nemusí zvládat. Stejně tak, pokud chce někdo na misi jen proto, aby doma dosáhl uznání okolí.
- Neléčíme proto, aby nám pacienti děkovali a chválili nás, naší motivací je pomáhat potřebným.
- Pacienti vyžadují trpělivost a pochopení, často neumí zhluboka dýchat, některé pro nás běžné věci nechápou, nikdy u lékaře nebyli, nikdo je nikdy nepoučil, nic jim nevysvětlil. Pokud něco nedělají správně, nejsou lhostejní, jen neinformováni. Jejich poučení je naším úkolem.
- Léčíme všechny diagnózy, i ty na první pohled méně závažné. I neakutní chronická bolest může vést k dlouhodobé neschopnosti pracovat a při absenci nemocenské, invalidního příspěvku či jiných sociálních dávek může vést nepřímo k ohrožení života, a to dokonce celé rodiny.
- Práce na misi vyžaduje improvizaci, pokud má někdo rád své stereotypy, že má vše svůj řád a své stejné místo, mise pro něj není vhodná.
- Mise v Africe přináší určité nepohodlí. Je nutné mít tvrdý spánek, schopnost umýt se z lavóru, záchod je ve formě díry v podlaze, jídlo je jen základní a více méně po celou dobu stejného typu.
- Většinu času se pohybujeme mimo mobilní či WIFI sítě, samozřejmostí není ani elektřina. Kontakt s domovem je proto značně omezený a osobní elektrické spotřebiče nemusí být použitelné. Pokud bez toho nemůžete být, mise pro vás není vhodná.
- Pracuje se obvykle min. 10 hodin denně, jen s malou přestávkou na malý snack, většinou ve formě proteinové tyčinky.
- Vyžaduje se odolnost, velmi dobrý zdravotní stav, disciplína, odpovědnost i vůči vlastnímu zdraví. Nesmí vadit chlad, prach, občasná přítomnost hlodavců, účastník mise nesmí mít žádný z druhů fobií či jiné psychické problémy, ať už pod tlakem nebo bez něj.
- Základním pravidlem je úcta k lidem a to bez ohledu na jejich věk, pohlaví, vzdělání či postavení. Nadřazený přístup z pozice bělocha s dobrým vzděláním z vyspělé Evropy, necitlivé kritizování a arogantní poučování místních obyvatel jsou nepřípustné. Svou důstojnost mají i nejchudší lidé na světě. Vyžaduje se vysoká sociální inteligence uchazeče a schopnost týmové spolupráce.
Úplně na závěr děkuji všem členům týmu. Pracovali velmi tvrdě, někdy doslova nadoraz, možná dokonce blízko svých maximálních možností, psychických i fyzických. Snášeli toho víc, než je standardem u nás doma. K tomu nejen bez nároku na odměnu ale dokonce s úhradou svých nákladů z vlastních prostředků. To je dobrovolnictví v pravém smyslu slova. Jsem jim za to moc vděčný ale nejvíc to znamenalo pro jejich pacienty, kteří na ně nikdy nezapomenou. Budou je nosit ve svých srdcích, protože ti lidé z daleké Evropy pro ně udělali něco, co do té doby nikdo jiný. Podobnou možnost má však každý, na dálku formou svého daru. Našim mottem od začátku existence International Humanity je známé: „Když zachráníš život, jako bys zachránil celý svět.“ A když se to dělá správně, zachránit svět stojí tak překvapivě málo, že to je v možnostech každého z nás.
Fotografie a další informace o misi naleznete také na stránkách International Humanity www.facebook.com/inthumanity.
Doc. MUDr. Rastislav Maďar, Ph.D., MBA, FRCPS.
Předseda International Humanity
www.internationalhumanity.cz
www.facebook.com/inthumanity
Č. účtu: 212911674/0300